Využití kamerových záznamů o pohybu vozidla pro účely daňového řízení

Je možné kamerový záznam o průjezdu vozidla oprávněně použít jako důkaz pro účely daňového řízení? To je otázka, kterou se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém nedávném rozsudku 9 Afs 147/2020–34. 

V projednávané věci byl stěžovateli platebním výměrem vyměřen nadměrný odpočet ze strany Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) poté, co uplatňoval nárok na odpočet DPH. Pro přiznání nároku na odpočet DPH bylo třeba ověřit, zda stěžovatel jakožto daňový subjekt užíval automobil pouze pro potřeby svého podnikání. Správce daně zaslal stěžovateli výzvu na základě, které byla následně z jeho strany předložena kniha jízd a dále si vyžádal od prodejce automobilu listiny související s prodejem a servisem daného vozidla. Kniha jízd, kterou správce daně od stěžovatele obdržel, ovšem nepůsobila věrohodně, neboť datum první jízdy uvedené v knize předcházelo dni převzetí automobilu.

Na základě zjištěných nesrovnalostí uváděných v knize jízd ve srovnání s dokumenty poskytnutými prodejcem automobilu požádal správce daně Policii ČR o poskytnutí informací o pohybu daného vozidla, a to za období uvedené v knize jízd. Policie žádosti správce daně vyhověla a kamerové záznamy o pohybu stěžovatelova vozidla poskytla. Díky kamerovým záznamům správce daně zjistil, že stěžovatel nesplnil podmínky pro vznik nároku na odpočet daně, konkrétně použití vozidla v rámci ekonomické činnosti, a vydaný platební výměr byl tak řádně odůvodněn.

Poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl stěžovatelovu žalobu jako nedůvodnou, napadl stěžovatel tento rozsudek kasační stížností z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel namítal, že zpracování pohybu vozidla z kamerových systémů v konkrétním období na konkrétních komunikacích pro potřeby správce daně neodpovídá § 60 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a nemůže být užito jako důkazní prostředek pro účely daňového řízení. Dle stěžovatele trpí napadený rozsudek nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, když soud dospěl k závěru, že správce daně byl oprávněn si záznamy od policie vyžádat a následně je použít jako důkaz.

Dále stěžovatel tvrdil, že policie záznamy o pohybu jeho vozidla pořídila až na výzvu správce daně, a tedy primárně pro účely daňového řízení. K tomu Nejvyšší správní soud pouze dodal, že s ohledem na datum vyžádání záznamů a období zaznamenaného pohybu vozidla je zřejmé, že policie již danými záznamy v době výzvy správce daně disponovala.

Dle Nejvyššího správního soudu byl správce daně oprávněn dané záznamy od policie požadovat, neboť šlo o údaje nezbytné pro správu daní a policie je subjektem povinným takové údaje správci daně na výzvu poskytnout. A kamerové záznamy tak byly ze strany správce daně užity jako důkazy oprávněně. Stěžovatel tak podmínky pro vznik nároku na odpočet neprokázal a správce daně mu jej proto v souladu se zákonem nepřiznal.

Policie ČR disponuje řadou oprávnění, díky kterým může v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů zpracovávat informace včetně osobních údajů. Úkolem Policie ČR je pak mimo jiné chránit veřejný pořádek a předcházet trestné činnosti. Tato formulace je však značně obecná a široká a je tak velmi složité určit, kde se nachází hranice toho, co může Policie ČR ještě shromažďovat. V tomto případě Policie ČR poskytla údaje ze systému tzv. automatické kontroly vozidel, který zaznamenává a uchovává údaje o každém vozidle.

Popisovaný případ se odehrál ještě před účinností obecného nařízení o ochraně osobních údajů (dále jen „GDPR“). Zmiňované GDPR se však na tento případ neuplatní, neboť policie je z jeho působnosti vyňata a řídí se zákonem 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. V souladu s § 62 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky může policie, je-li to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu. Jsou-li k takovému pořizování záznamů zřízeny stálé automatické technické systémy, policie informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejní. Z tohoto důvodu je tak třeba se domnívat, že předání osobních údajů v tomto případě nemohlo být v rozporu se zásadami GDPR, neboť se na něj jeho pravidla neaplikují.

Autor: Jessica Vaculíková